Jdi na obsah Jdi na menu
 


KONĚ

9. 3. 2009

PLEMENA KONÍ

Starokladrubský kůň / Kladrubský bělouš
 
STAROKLADRUBSKÝ KŮŇ/BĚLOUŠ
VÍCE INFO. NA STRÁNKÁCH www.farmapobezovice.wbs.cz
Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i izabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladatele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Kladrubák patří k nejtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175-180 cm, hruď má v obvodu asi 250 cm, holeň 22-23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná nebo mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je to odolný, dlouhověký a plodný kůň s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje až do stáří. Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje i v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. Dnes je prohlášen za národní kulturní památku.
Něco málo o starokladrubském vraníkovi:
Kladrubský vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil r. 1799, Napoleone r. 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u prahy. po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a majíještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé znaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou však všestranní, vhodní i pod sedlo.

Kladrubský hřebec Kladrubský bělouš-hlava

 

 

 

Fríský kůňNázev plemene : Fríský kůň

Původ: Nizozemsko
Typ: barokní kůň
KVH: 155 – 165 cm
Barvy: Vraník


Historie
Fríský kůň byl ve středověku oblíbený rytířský kůň kvůli své síle a vysoké, elegantní akci předních nohou. Byl často malován starými holandskými malíři, kteří ho vždy vyobrazovali jako hrdého koně. Později se křížili se španělskými koňmi, což jim dodalo jemnější rysy. Sami fríští koně se také podíleli na zušlechťování jiných plemen, například fellských a daleských ponyů, shirských koní, württemberských a oldenburských teplokrevníků. Během 15. a 16. století se využívali ve francouzské a španělské jezdecké škole.

Fríský kůň
Povaha
Fríští koně jsou mírné, přátelské povahy, jsou šikovní na drezúru i když se obtížněji učí. Jsou dobře ovladatelní, elegantní a živí.

Konstituce
Hlava je španělského typu, krk je obloukovitý a vysoko nasazený. Lopatky umožňují vysokou akci předních končetin, hřbet je delší, záď skloněná. Končetiny jsou pevné, mají rousy, kopyta jsou kvalitní. Žíně i rousy jsou husté a mírně zvlněné.
Srst je pouze černá, povolena je jen malá bílá hvězda na čele. V kohoutku dorůstají 155 – 165 cm

Využití
Dříve byli fríští koně oblíbenými jezdeckými zvířaty rytířů, využívali se v zemědělství a na klusácké dostihy. Také se využívali ve vysokých jezdeckých školách. Dnes jsou to spíše reprezentativní koně, které můžeme vidět hlavně na přehlídkách.


Fríský kůň

MUSTANG

Název plemene: Mustang

Původ: USA
Typ: telokrevník
KVH: 140 – 150 cm
Barvy: jakákoliv


Historie
Mustangové jsou zdivočelí koně, kteří utekli španělským kolonizátorům. Jeho předci byli hlavně starošpanělští koně. Slovo mustang vzniklo ze slova mesteth – stádo. Mustangové se v přírodě rozmnožili a začali být loveni pro maso a později i pro zábavu. Tím počet koní nebezpečně klesl a mustangům hrozilo vyhynutí. Toto bylo brzy postaveno mimo zákon a začal „selektivní chov“ mustangů. Slabší jedinci byli kastrováni a tím se vlastnosti vylepšily. Roku 1973 byl zahájen program „Adoptujte koně“. Podle zákona se tito adoptovaní koně nesní obsednout, ani bezdůvodně poslat na jatka.

Mustang
Povaha
Mustangové mají povahu divokých koní. Jsou bázliví, nedůvěřiví a nepřijímají snadno vyšší postavení lidí. Jsou zvyklí žít ve stádech, kde akceptují koňskou hierarchii.

Konstituce
Mustangové jsou svou stavbou značně nejednotní. V zásadě mají znaky španělských koní, jako je výrazná španělská hlava. Krk je kratší, lopatka strmá. Hřbet je krátký, záď svalnatá. Končetiny jsou silné a kvalitními kopyty.
Srst může mít jakoukoliv barvu, v kohoutku měří přibližně 140 – 160 cm.

Využití
Mustangové jsou zdivočelí koně a jako takoví žádné využití pro člověka nemají. Byl pro ně založen program Adoptujte koně a chovají se proto i v zajetí na farmách.


Mustang

Lusitánský kůň / Lusitano Tento portugalský kůň je poněkud záhadný. Nepochybně je spřízněn s andalusanem, ale základem chovu byl patrně garrano nebo jiný domácí typ koně. Zevnějšek i chody nakonec výrazně ovlivnilo přikřížení araba. V Portugalsku se chová řadu století a osvědčil se jako velmi ochotný, čilý a inteligentní kůň. V kohoutku měří 153-163 cm a má nápadně dlouhé nohy. Ramenní kost a lopatka jsou velmi strmé, ale tuto anatomickou vadu vyvažují svalnaté,dobře utvářené plece. Hlava je malá, jemná s rovným profilem, malýma ušima a živým výrazem. Čelisti jsou jemné. Vysoko nasazený krk je silný a kratší než u andalusana. Hruď je mělčí, což zesiluje dojem "nohatosti" koně. Hřbet je krátký, bedra silná, záď poněkud skloněná, ale mohutná. Hříva a ohon jsou bohaté a zvlněné, ocas je nízko nasazený. Nohy jsou hladké a suché, chody jsou méně okázalé než u španělských koní, ale vydatné a přesné. Jsou to koně obratní, pohybliví, neobyčejně učenliví, pracovití a ochotní. Cvičí se pro býčí zápasy. Chovají se často v barvě bílé, ale povoleny jsou i jiné barvy, jen strakáči ne. Ani bílé znaky nejsou žádoucí. Lusitano je univerzální jezdecký kůň. I dnes ještě slouží rejoneadorům (portugalským zápasníkům s býky) v aréně. Hodí se však pro vysokou školu, drezuru, osvědčuje se i v zápřeži. Klisny po lusitánském hřebci Rudolfovi se podílely na vzniku starokladrubského bělouše, jednoho z nejreprezentačnějších karosiérů renesanční a barokní Evropy. Pro zápasy s býky prodělávají koně velmi důkladný výcvik, který si nezadá s vojenským drilem. Lusitano
 
FJORDSKÝ KŮŇ
Tento původní skandinávský kůň se považuje za potomka tarpana. Hlavním střediskem jeho chovu je západní část Norska, význačné zejména fjordy, podle nichž kůň dostal jméno. Toto starobylé plemeno chovali již Vikingové jako válečné koně, jehož obrazy se zachovaly i na runových kamenech. S Vikingy se dostal do Velké Británie i na Island a značně ovlivnil tamní plemena. Dodnes je oblíbený v západní Evropě. Je to nezaměnitelný typ, poměrně ušlechtilejší než jiní severští koně, má úhlednou širokou hlavu s rovným profilem a malýma ušima, jen žuchvy jsou příliš mohutné. Má obdélníkový formát, při výšce 132 až 145 cm je dlouhý asi 140 až 150 cm. Má krátký svalnatý krk, Téměř neznatelný kohoutek, zaoblený, dobře osvalený trup a široká prsa. Vynikající jsou krátké silné nohy s dobře utvářenými tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a zebrování na nohách. Hříva a ocas jsou ve středním pásu černé, po stranách bílé, což je výjimečný znak. Aby dvoubarevná hříva vynikla, přistřihuje se stupňovitě. Fjordling je univerzální pracovní kůň, skromný, silný a výkonný. Osvědčil se v zemědělství i lesnictví, jako soumar i v zápřeži. Dobře chodí i pod sedlem, ačkoli má poněkud drobivý, nepříjemný chod. Je inteligentní a osvědčuje se v soutěžích. Má odvahu a v těžkém terénu vyniká obratností a jistým krokem. Užívá se k zlepšení pracovních schopností jiných plemen. V ČSR byl křížen s huculem (tzv. fjordhucul) pro lesní práce. nyní se z Norska hojně vyváží.
 
 
PAINT HORSE
Paint je vlastně strakatý quarter, se stejnou stavbou těla. Postupně se strakatí koně oddělily od jednobarevných a byla založena jejich vlastní plemenná kniha.
paint tak jak ho všichni známejedna z méně typických discipl?m
Barvy paintů - názvy se objeví, pokud namíříte šipku (pomocí myši) na daný obrázek
zbarven? BLUEROANzbarven? BUCKSKINzbarven? DUNzbarven? GRAYzbarven? GRULLOzbarven? CHESTNUTzbarven? PALOMINOzbarven? REDDUNzbarven? REDROANzbarven? SORREL

Někteří významní painti

Yellow Mount Painted Joe
Mister J Bar  

 HAFLING
Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.
Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.
LIPICÁN
Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy - Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pozdrav

(Farma Poběžovice, 15. 3. 2009 10:07)

Ahoj segra, úžasné!!